Dovolená pro Tomáše

Tomáš by rád vyrazil na vysněnou dovolenou k moři poprvé na vozíku.

Chci pomoci

Již od svých dětských let jsem byl zapálený pro požární sport. Já, můj bratr i otec jsme dobrovolnými hasiči. Po základní škole jsem šel studovat na SOŠ technickou v Litomyšli. Poté jsem chvíli koketoval s vysokou školou, ale po krátké době jsem pochopil, že tudy pro mě cesta nevede. Nastoupil jsem tedy do pracovního procesu. Již během studií na střední škole, jsem se seznámil se svojí přítelkyní. Během celého života jsem se aktivně zúčastňoval všech soutěží v požárním sportu, které se nejen v mém okolí pořádali a musím podotknout, že mnohdy velmi úspěšně (což dokládá velké množství pohárů a medailí nacházejících se v naší hasičárně).

Jednoho deštivého dne v srpnu 2013 jsem se se svým družstvem zúčastnil Mistrovství České republiky v požárním sportu v Mladé Boleslavi, kde jsme toto mistrovství s naším týmem vyhráli. Oslavy po tomto vítězství byly velmi bouřlivé. Po vyhlášení jsme se přesunuli s týmem, přítelkyněmi, rodinami a dalšími podporovateli do naší vesnice Širokého dolu a tam pokračovali v oslavách. Již cestou jsme hodně oslavovali a já obzvlášť. Když jsme dojeli domů, chtěli jsme pokračovat v oslavách v naší nádrži. Všichni jsme chtěli naskákat do nádrže, já první, ale neuvědomil jsem si, že v nádrži je příliš málo vody a do nádrže skočil. Bohužel už jsem nevyplaval a do vody se za mnou vydal můj bratr, aby mě vylovil. Další kamarádi se seběhli a pomáhali bráchovi mě dostat z vody. Okamžitě po vyndání z vody mě začali oživovat, zavolali záchranku a poté mi byl přivolán vrtulník. Vrtulník mě převezl do Hradce Králové. Již si nepamatuji, po jaké době jsem se probudil, ale první vzpomínka po úraze je vidina 4 postelí v jednom pokoji (v nemocnici Hradec Králové) – až do tohoto okamžiku si z oněch 3 dnů na mistrovství nic nepamatuji – znám to pouze z vyprávění. Z Hradce jsem byl přeložen do Litomyšle, poté do Ostravy a nakonec na Rehabilitační kliniku Malvazinky. Z přítelkyně se stala kamarádka, někteří kamarádi mě opustili, ale zase jsem nalezl mnoho nových přátel, kamarádů, známých a kontaktů.

Velmi dlouho jsme doufali, že by se mohl můj stav výrazně zlepšit (velkou naději jsme vkládali v implantaci kmenových buněk do páteřního kanálu), a naději neztrácíme i nadále, avšak již jsme realisté. Nyní je snahou všech kolem mne (rodiny, lékařů, sestřiček a blízkých), aby mé tělo „nezakrnělo“ a bylo připraveno v co nejlepší možné formě pro budoucí možné lékařské objevy.

Nyní díky své rodině, přátelům a kamarádům mohu žít relativně normální život a rozhodně jsem nezanevřel na to, co nejvíce miluji – požární sport.